Vystudoval inženýrský titul a začal sbírat starty v extralize. Přesto Mikuláš Zbořil stále přemýšlí o inlinové kariéře v zahraničí

Vystudoval inženýrský titul a začal sbírat starty v extralize. Přesto Mikuláš Zbořil stále přemýšlí o inlinové kariéře v zahraničí
autor fotografie: Zlín Press Jan Pořízek

Čtyřiadvacetiletý odchovanec přerovského hokeje prožívá šťastné období. Úspěšně vystudoval vysokou školu a pomalinku se začíná otrkávat mezi extraligovými mantinely. Přesto není jisté, zda bude v hokeji pokračovat i příští sezonu. Stále ho totiž láká španělské nebo francouzské angažmá v inline hokeji. Není divu. I přes svůj mladý věk se může pochlubit řadou úspěchů. S českou reprezentací získal už čtyři zlata a jeden bronz.

Jaké byly začátky a kdy jste se k inline hokeji vlastně dostal? 

K inline hokeji jsem se dostal někdy v roce 2012. A jenom díky tomu, že u nás náš manažer a zakladatel klubu Patrik Škandera s Petrem Zatloukalem získali dotaci na plochu a obešli hokejový klub, jestli nechceme hrát. Tak jsem začal, protože vím, že kluci dřív hrávali, když jsme byli v žácích. Vždycky si to chválili, tak jsem začal taky.

Za tu dobu jste zažil už poměrně dost reprezentačních akcí. Dokážete je vůbec všechny spočítat, kolik jich bylo?

Pokud bereme přímo turnaje a nebereme nějaké přípravné kempy, tak to bylo mistrovství světa juniorů 2013 v Anaheimu, pak dvakrát 2016 a 2018 mistroství světa mužů FIRS v Asiagu, jednou IIHF v Tampere a jednou v Bratislavě. A vlastně ještě světové hry v Polsku. Takže ono se to nezdá, ale fakt se to nakonec tak nakupilo. Jsem rád, že můžu reprezentovat a jezdit na takové turnaje s takovým týmem.

Na kolika z nich jste slavili s týmem medaili?

Medaili jsme slavili na všech kromě finského Tampere. Tam jsme vypadli ve čtvrtfinále. Mistrovství světa juniorů jsme vyhráli, dvakrát jsme vyhráli FIRS v Asiagu a vyhráli jsme i světové hry. V Bratislavě na posledním IIHF jsme byli třetí. Takže krom jednoho byly všechny turnaje medailové.

A jaké z nich si vážíte nejvíc?

Nejcennější by měla být ta ze světových her ve Vratislavě, protože ty se konají jen jednou za čtyři roky. Ale já si vážím všech. Jak z juniorů, protože ta byla moje první a byl to pro mě obrovský zážitek, tak i těch chlapských. I té bronzové z IIHF, protože tam je to hrozně těžké, tam jsou týmy vyrovnané a na perfektní úrovni. Takže těžko bych hodnotil, která je víc. Ale nejhezčí je určitě ta z Vratislavi!

Skoro by se dalo říct, že jste taková pojistka medailového úspěchu. Není to trošku recept pro trenéry, aby vás nominovali i do dalších turnajů, jestli chtějí uspět?

Moc rád bych si tohle myslel a moc rád bych to trenérům řekl, ale nemyslím si. My jsme vždycky měli hrozně kvalitní tým a vždycky se všechno sešlo. Ale jsem za to rád, že jsem měl to štěstí, že to všechno takhle vyšlo a mám medaile.

V minulosti jste se rozhodoval, jestli odejdete do zahraničí hrát inline hokej, nebo jestli zůstanete v Přerově u toho ledního. Když se za tím zpětně ohlédnete, tak svého rozhodnutí zůstat asi nemůžete litovat, že?

Já nad touhle otázkou přemýšlím dennodenně. Určitě toho nelituji. Dodělal jsem si v pohodě školu, což bylo pro mě také důležité, a teoreticky odejít do Španělska nebo do Francie můžu kdykoliv. K hokeji bych se už těžko vracel. I poslední dobou nad tím přemýšlím, protože tahle možnost je u mě furt otevřená. Jsem dennodenně v kontaktu s klukama, kteří jsou v cizině, a všichni si to hrozně chválí. Já přemýšlím, jestli ještě můžu hokej někam posunout nebo ne. Věřím tomu, že jo, ale přemýšlím nad tím furt.

Mně přijde, že se stále posouváte. Letošní sezona vám zatím vychází skvěle.

Letos jsem si konečně zahrál extraligu, takže jsem si splnil dětský sen. Říkal jsem, že až si zahraju extraligu, tak můžu skončit. Takže teď už můžu v klidu skončit a nic mě nebude trápit. (usmívá se)

Jak se to seběhlo, že jste dostal šanci ve Zlíně?

Dostal jsem se k tomu trochu se štěstím, protože kluci měli dva zraněné obránce. A přerovský bek, který tam někdy chodí, byl také zraněný. Takže jediný z Přerova jsem přicházel v úvahu asi já. Dřív jsem ve Zlíně hrával a zrovna se mi v tu chvíli dařilo, takže se to tak sešlo. Díky tomu, že máme se Zlínem spolupráci jako prvoligový tým, tak to vyšlo všechno tak hezky, že jsem si konečně zahrál extraligu. A moc jsem si to užil!

V extralize jste si dokonce hned připsal asistenci. Kladete si po téhle zkušenosti za cíl vybojovat si místo v extralize natrvalo? Ne jen na záskok 

Další meta v mé hokejové kariéře je určitě posun do extraligy a zabydlení se tam natrvalo. Říkal jsem si, že si na to dám tenhle rok, ale to už asi nevyjde. Uvidím, co bude vůbec po sezoně. Ale jestli zůstanu u hokeje, tak tohle je můj další krok, který bych se snažil udělat.

Vy jste vystudoval inženýrský titul. V jakém oboru?

Jsem inženýr v oboru logistiky a bakalář v oboru cestovního ruchu. Mám dostudováno, ale nijak o tom nepřemýšlím, ani si to neuvědomuji. Ani se tím nijak netituluji. Nedávno mi přišel nějaký záhadný balík k svátku, kde bylo napsáno Ing. Zbořil. Tak jsem se pobavil, že jsem inženýr. Úplně na to zapomínám, abych řekl pravdu. (směje se)

Jak šlo studium s hokejem na téhle úrovni skloubit?

Dostal jsem se na sportovní management do Brna na Masarykovu Univerzitu, ale tam jsem mohl studovat jedině dálkově. Jenže já jsem v té době hrál juniorku ve Zlíně, kde jsme měli zápasy v pátek a v sobotu. Oni ale říkali hele, v pátek a v sobotu budeš chodit do školy. Takže to nešlo. Nakonec jsem si tedy vybral školu v Přerově, kde mi vyšli vstříc. Chodil jsem normálně na prezenční studium s tím, že jsem měl individuální plán. Nemusel jsem chodit na přednášky ani na cvičení. Stačilo, když jsem vždycky vypracoval nějaké práce navíc nebo různé seminárky do cvičení. Pak jsem se dostavil na zápočet a na zkoušku. Takže škola úplně super, vyšla mi ve všem vstříc. Byl jsem moc spokojený, jak se tam ke mně chovali a jaká byla domluva a komunikace. Můžu jenom pochválit, dalo se to zvládnout úplně v pohodě.

Přijde mi, že jste buď hrál hokej, řešil školu, nebo hrál inline… Měl jste mezi tím čas na odpočinek?

Měl. Byl čas na kamarády, na holky, na zábavu, na všechno možné. Nebylo to zas tak hektické, jak to vypadá. Vždycky se to dá nějak skloubit, když je člověk rozumný a rozloží si práci. A zbyde ještě čas na regeneraci, zábavu a ostatní věci. Nebyla to žádná hrůza, že bych pět let jel kolotoč jenom tří věcí.

Jak prožíváte Vánoce?

V sobotu 22. jsme měli zápas a závěrečný večírek s hokejem. V neděli a na Štědrý den jsme měli volno a 25. se zas vrací nějaký režim, protože už zase začínají tréninky. Takže ty dva volné dny jsem jenom jedl, ležel, odpočíval, byl s rodinou a s lidmi, které mám rád, a díval jsem se na pohádky.

Dodržujete vánoční zvyky?

Kromě takové klasiky, že nazdobíme stromeček a podíváme se na nějakou pohádku, nic velkého. Ale to nejsou moc zvyky, že bychom třeba krájeli jablka nebo vylévali olovo. To neděláme.

Utkvěl vám v paměti nějaký dárek, který vám udělal největší radost?

Já jsem dostal vždycky fajn dárky a vždycky z nich mám radost. Teď co mě napadá, když jsem byl malý, tak jsem dostal heelysky jako jeden z prvních v Přerově. To byly boty s kolečkem na patě. A tehdá jsem si to užíval neskutečně. To je takový dárek, co mě úplně trkne. Ale bylo toho moc od různé elektroniky přes oblečení a nějaké zážitky. Loni jsem třeba dostal poukaz do větrného tunelu do Prahy, to bylo také super. Takže nechtěl bych vypíchnout jenom jeden.

A na jaký dárek jste pyšný vy, že jste někomu daroval?

Já to nemám rád, protože mám vždycky pocit, že člověku neudělám radost. I když člověk udělá radost jen tím, že si na něj vzpomene a má nějakou snahu. Loni jsem jak taťkovi tak mamce, protože mám rozvedené rodiče, nechal nafotit psy a vytisknout je na velké plátno. To si myslím, že byl docela pěkný dárek trošku s mojí kreativitou a myslím, že jim udělal radost. Z toho ještě žiju, to se mi docela povedlo.