Petr Hrachovina o synovi: Komentování byl jeho sen, do NHL mu chybí centimetry

Petr Hrachovina o synovi: Komentování byl jeho sen, do NHL mu chybí centimetry

Petr Hrachovina byl jedničkou na MS veteránů v inlinehokeji v Novém Jičíně, jeho syn Dominik plnil roli třetího brankáře na hokejovém MS v Dánsku. Jak hrdý otec hodnotí synovu kariéru?

Vy jste tady v Novém Jičíně byl jako jednička, syn v Dánsku na MS jako trojka. Proběhlo mezi vámi  nějaké popichování?

„Samozřejmě, něco takového proběhlo. Já jsem mu říkal, že my hrajeme o medaili a jemu i celému týmu v Dánsku jsem držel palce, bohužel to ale nevyšlo. Tak jsem mu říkal, že snad nějakou medaili dovezu aspoň já.“ (úsměv)

Volal jste synovi pravidelně do Dánska na mistrovství?

„Psali jsme si. Moc jsme si nevolali, já jsem ho nechával v klidu. Samozřejmě, trojka má víc času než ostatní hráči, ale vždycky jsme si jen napsali postřehy. Já jsem mu napsal, jak hrajeme, on mi psal, kdo bude zrovna chytat. Byli jsme v neustálém kontaktu.“

Podělil se s vámi o jeho nějaký největší zážitek z MS?

„Více méně vůbec. Hlavně jsme se bavili o tom, co bude potřebovat, až se vrátí, že to bude hodně hektické. Těch čtrnáct dní mu ubralo letní přípravu a on se bude stěhovat do Astany. Řešili jsme spíš takovéto věci, než jeho zážitky.“

A co jeho komentátorský výkon? Dominik si zkusil odkomentovat vedle Roberta Záruby jednu třetinu na MS.

„Jo, to jsme samozřejmě probrali. Už v mládí vždycky něco rád komentoval, čímž si splnil sen, který si leckdo nedokáže splnit.“

Co jeho angažmá v Astaně? Co ho tam podle vás čeká?

„Když to budu psát pozpátku, tak když přišel do Finska, měl to těžké. A myslím si, že i v Astaně to pro něj bude zezačátku hodně náročná práce, ale on je zvyklý si všechno vybojovat sám. Může se stát, že začne jako dvojka, může se ale taky stát, že do toho vletí a bude se mu dařit a splní se mu přání, posunout se v kariéře dál a chytat pravidelně KHL.“

Má někde v hlavě stále ještě i NHL?

„Samozřejmě, to je jeho sen. Tam je ale trochu limitující ta jeho výška. Pár centimetrů mu do ideálu chybí. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.“

Nevyčítá vám to z legrace, že má tu malou výšku po vás geneticky?

„To samozřejmě může, ale když se podíváte na mě, tak já jsem rád, že narost, tak jak narostl.“ (směje se)

Dáváte stále synovi rady do kariéry a k jeho chytání?

„Sleduju všechny jeho zápasy, buď na internetu nebo teď jsme byli s ženou na finále ve Finsku. Nějaké postřehy mu vždycky dávám, ale za těch osm let se to chytání tak strašně změnilo... Spíše je to o detailech. Někdy máme mezi sebou třecí plochy, někdy souhlasí s mým názorem.“

Vidíte se v něm a nebo jeho styl chytání odlišný?

Ano, to se diametrálně změnilo. Třeba držení hole ve vyrážečce. Se svou výškou nemůže všechny situace řešit, tak jak by si Finové představovali. Nemá úplně styl butterfly, spíš takový hybridní. Říkávám mu: 'Musíš zůstat nahoře, jen když fakt musíš jít dolů, tak běž'.“